Bubenické noční můry. Vol.1

1. Bicí si neber, místní kapela je nám půjčí.

Větu, které nechce slyšet žádné bubenické ego. Možná je to dobrá zpráva pro zbytek kapely, ale zde začíná bubeník upadat do hluboké deprese. Celou cestu na koncert musím přemýšlet v čem bude problém, kterých může být několik. Často se jedná o sadu v rozkladu, nebo naprosto nehratelnému postavení. Často slyším argument: Ale já si kombo taky půjčuji! To je hezké, ale hrát na cizí bicí je, jako by kytarista musel hrát na úplně cizí kytaru s nemožností nastavení popruhu. Bicí se půjčují také z důvodu ušetření času při přestavbě. Ať si říká kdo chce co chce, ale já mam ověřené, že hrát na vlastní je lepší pro všechny strany. Před vystoupením si vše rozložím, připravím a na pódium už jenom v rychlosti naskládám ( proto mam značky na koberci, kterým se někdo směje...haha. ). Vážně je to rychlejší, než vše přenastavovat, aby se to trochu podobalo setu, na který jsem zvyklý. Každá kapela má nějaký svůj zvuk, proto hrát na své bicí je naprosto logický krok. Až vám někdo z kapely řekne: Musíš toho tahat tolik?. Odpovězte mu, že dobře víte, že to budete vše tahat stejně sám, jelikož se ostatní stihnou nacamrat na baru, než to vše sklidíte. Jaké jsou vaše můry? Určit se podělte, ať mám inspirace na další díly. :)